Interakce ultrazvuku se vzduchem a vzdušnou tkání

Podstatě ultrazvuku se tato publikace věnovat nehodlá a odkazuje na jiné zdroje. Zde však zdůrazníme jevy, které jsou podstatné pro pochopení zobrazení v sonografii plic.

Fyziologicky tvoří většinu objemu plic vzduch. Ten se nachází v alveolech a dýchacích cestách. Pod viscerální pleurou se nachází minimální vrstva pojivové tkáně obsahující lymfatické cévy. Dále do hloubky plíce pak okamžitě následují alveolární prostory organizované do acinů, tyto to sekundárních plicních lalůčku, tyto pak dále do subsegmentů, segmentů, laloků, které tvoří plicní křídla. V minimální vzdálenosti pod povrchem viscerální pleury se tedy nachází fyziologicky vzdušný prostor. Významný rozdíl akustických impedancí hrudní stěny a pleurálních listů na jedné straně a vzduchu v subpleurálních prostorech na straně druhé tvoří velmi silné akustické rozhraní, na němž dochází k téměř totálnímu odrazu ultrazvukové energie.

V závislosti na úhlu dopadu pak dochází k odrazu zpět k vysílajícím elementům UZ sondy (při kolmém dopadu na rozhraní) či odrazu pod úhlem rovnajícím se úhlu dopadu na toto rozhraní. V prvním případě pak registrujeme silný akustický signál stejným elementem, který signál vyslal, v druhém případě pak můžeme registrovat odraz jiným než vysílacím elementem nebo signál putuje zcela mimo UZ sondu a není zachycen vůbec. Každý signál se však může odrážet na dalších rozhraních a doputovat zpět k sondě jak se zpožděním, tak i na jiný než vysílací element. Vyslaný signál může při své dostatečné síle putovat na stejné dráze mezi sondou a tímto akustickým rozhraním opakovaně a vracet se tak po svém vyslání k sondě vícekrát. Přístroj však předpokládá rovnoměrné šíření signálu, dopad signálů zpět na příslušné vysílající elementy sondy a pouze jednu cestu putování signálu mezi sondou a akustickým rozhraním. Nepoměrem mezi zjednodušenými předpoklady a realitou takto dochází ke vzniku artefaktů. Analýza artefaktů vzdušné plíce je základním kamenem plicní sonografie. Normálně nebo nadměrně vzdušná plíce, částečně vzdušná plíce při postižení intersticia či alveolů a volný vzduch v pohrudniční dutině vykazují rozdílné artefakty. Teprve s ústupem vzdušného obsahu v plicní tkáni, a tedy při převaze tkáňové či tekutinové složky nad vzduchem pak začínáme pozorovat skutečné obrazy anatomických struktur plic. Naopak struktury vně od parietální pleury poskytují klasicky anatomické zobrazení s některými artefakty (např. akustický stín za kostěnou strukturou) a naopak vzdušné artefakty se zde mohou objevit patologicky (např. při podkožním emfyzému).

Základem zobrazení je odraz UZ energie. Na silném akustickém rozhraní dochází k maximálnímu odrazu (tkáň-vzduch) či k výrazné absorpci energie a menšímu odrazu (tkáň-kost). Tkáň pak může na těchto rozhraních nahradit tekutina, mající podobné akustické vlastnosti. Při výrazném odrazu akustické energie zpět k sondě (typicky rozhraní tkáně či tekutiny se vzduchem) pak dorazí k sondě významné množství energie. Část je přeměněna v elektrický signál a UZ přístrojem pak zobrazena jako echo v hloubce, odpovídající době návratu signálu po jeho vyslání. Část této energie se však odrazí od sondy a putuje stejnou cestu k akustickému rozhraní a zpět podruhé, případně i vícekrát. Po prvním vyslání a první správné registraci a vykreslení prvního odrazu tak s násobnými zpožděními přístroj registruje další odrazy. Ty jsou již slabší, ale stále dostatečné k detekci. Protože přicházejí s násobnými zpožděními po prvním signálu, jsou vykresleny v násobných hloubkách. Při logaritmické kompresi intenzity signálu pak mohou mít i slabší signály téměř stejnou světlost v UZ obraze. Pozorujeme tímto tzv. reverberace (reverberační artefakty). Reverberační artefakt je jednou ze základních podstat plicní sonografie.

 

 

Obr.: Princip vzniku reverberace, převzato z (1).

A – signál odražený od silného akustického rozhraní (šedě) putuje zpět k sondě, kde je registrován a správně vykreslen (jako echogenní linie).

B a C – část signálu vracejícího se po odrazu v tkáni zpět k sondě se odráží od rozhraní kůže-sonda (fialová) zpět, putuje opět do hloubky, stejnou cestu tak opakuje několikrát. Příjem měničem se pak děje opakovaně s násobným zpožděním a přístrojem jsou tyto opakované příjmy jednou vyslaného signálu vykresleny jako opakované (reverberační) linie.

 

Základní vlastnosti reverberace:

• Reverberace se zobrazují v přesných násobcích hloubky prvního odrazu zobrazujícího správně silné akustické rozhraní.
• Změnou polohy sondy vedoucím ke ztrátě kolmého dopadu na toto akustické rozhraní reverberační artefakty mizí.
• Změnou polohy sondy vedoucí ke změně vzdálenosti mezi sondou a silným akustickým rozhraním (např. stlačením měkkých tkání pod sondou tlakem na sondu) se změní i rozestup jednotlivých reverberací mezi sebou.
• Reverberace jsou maximální v případě, že fokusujeme UZ paprsek přesně na silné akustické rozhraní (v případě plicní sonografie tedy na úroveň viscerální pleury, popř. parietální pleury i pneumothoraxu).

 

Přítomnost reverberace nás informuje o tom, že první originální odraz zobrazuje velmi silné akustické rozhraní – v případě plicní sonografie rozhraní hrudní stěny se vzduchem v hrudní dutině (v plíci či pohrudniční dutině). Dostáváme tedy informaci, že se díváme na vzdušnou plíci či pneumothorax. Opakem by byla absence vzduchu v plíci (konsolidace, výpotek, …), zde pozorujeme skutečný anatomický obraz těchto struktur.

K reverberaci signálu a tím k zobrazení reverberačních artefaktů nedochází jen mezi sondou a vzduchem, ale i mezi dalšími akustickými rozhraními (např. fasciemi či cévními strukturami v hrudní stěně). Signál tedy může putovat od sondy k silnému akustickému rozhraní (vzdušná plíce), odrazit se zpět směrem k sondě, cestou se však odrazit od dalšího akustického rozhraní v hrudní stěně (fascie), putovat opět zpět k rozhraní se vzdušnou plicí a od něj zpět k sondě. Výsledná doba putování signálu je rovna cestě od sondy k akustickému rozhraní s plicí, dále k rozhraní v hrudní stěně a zpět. Signál tedy přijde později než první signál od rozhraní se vzdušnou plicí. Přístroj tedy odraz od rozhraní v hrudní stěně vykreslí nejen jako jeho skutečný odraz ve správné hloubce, ale současně i jako druhý signál přicházející se zpožděním – tedy v hloubce. Vzniká takto zrcadlový obraz (mirror artefact) struktur, které se nacházení mezi sondou a vzdušnou plicí a tento obraz se zobrazuje až za silné akustické rozhraní tkáně s vzdušnou plicí. V případě, že je silné akustické rozhraní kolmé k sondě, zrcadlí se povrchové struktury ve stejném měřítku jakoby překlopené okolo tohoto rozhraní pod něj. V případě, že je toto akustické rozhraní konkávní (typicky pohled na bránici přes játra nebo slezinu v případě, kdy je nad bránicí vzdušná plíce), vykresluje se tento zrcadlový obraz jako zvětšenina skutečné struktury. Zrcadlit se může i struktura, která vůbec není součástí aktuálně zobrazeného sektoru UZ obrazu (příkladem může být zrcadlení struktury v játrech nad bránicí v hrudníku, kdy vlastní struktura v játrech nemusí být v aktuálním řezu viditelná a může se nacházet mimo tuto rovinu řezu).

 

 

Obr.: Princip vzniku zrcadlového artefaktu, převzato z (1).

Struktura (hvězda) je zobrazena správně (žlutým paprskem). Současně je však v oblasti zájmu silné akustické rozhraní (červeně), na kterém dochází k téměř totálnímu odrazu. Paprsky se odráží směrem k struktuře, od ní opět zpět k tomuto rozhraní a od něj pod stejným úhlem jako při příchodu zpět k sondě. Přístroj však dostává signál se zpožděním, tento signál nese informace o skutečné struktuře, ale vykresluje ji nesprávně za silné akustické rozhraní, odkud předpokládá, že byl UZ signál odražen. Vlevo skutečná cesta UZ paprsku, vpravo cesta, kterou předpokládá přístroj.

 

Informace, kterou nám zrcadlový obraz dává je totožná jako u reverberace = díváme se na silné akustické rozhraní, tzn. to co vidíme je zrcadlový obraz a vidíme jej proto, že toto silné rozhraní tvoří přítomnost vzduchu (v plíci či pohrudniční dutině). Typickým fyziologickým nálezem je zrcadlení jater nad bránicí, které nesmíme zaměnit za rozsáhlou plicní konsolidaci.

 

Obr.: Zrcadlení jater nad bránicí.

Pohled na játra, kraniálně poté hyperechogenní linie bránice. Nad bránicí vzdušná plíce, která zde tvoří silné akustické rozhraní s téměř totálním odrazem. Nad bránicí vzniká zrcadlový obraz jater (červeně). K odlišní od konsolidace pomůže sledování průběhu stínů obratlů a žeber (žlutě) zcela v hloubi obrazu směrem dále nad bránici. V případě konsolidace jsou tyto struktury viditelné, v případě zrcadlení jsou překryty tímto artefaktem (modře).

 

V případě, že se blízko silného akustického rozhraní (tkáň či tekutina v oblasti pleurálních listů/vzduch subpleurálně) nachází další reflektující struktura (např. fascie hrudní stěny), dojde k několikanásobným odrazům mezi těmito rozhraními. Signál z UZ přístroje takto doputuje k silnému akustickému rozhraní, část jde zpět k sondě a je vykreslen jako echo, část se velmi rychle odrazí od blízké fascie. Dojde tímto k velmi krátké a opakované reverberaci signálu a vykreslení několika zrcadlových obrazů povrchověji uloženého rozhraní. Signál takto postupně zanikne. Přístroj vykreslí pod skutečným echem silného akustického rozhraní soubor reverberací sousedního povrchověji uloženého rozhraní, jednotlivá echa do pak hloubky slábnou. Při pohledu z dálky pak soubor těchto krátkých blízce za sebou řazených ech budí dojem vertikálního artefaktu (,,ocásku,,), táhnoucího se od místa silného akustického rozhraní a slábnoucího do hloubky. Tento artefakt nám říká, že v místě prvního echa se nachází silné akustické rozhraní (vzduch v plíci nebo pleurální dutině) a že těsně nad ním je další významné akustické rozhraní (např. fascie). Nazvěme pro další pochopení textu tento reverberační artefakt jako ,,ocásek,,.

 

 

Obr.:  Princip vzniku ,,ocásku,,.

A – pleurální prostor je na krátkém úseku nepatrně rozšířen, buďto drobným lokalizovaným zesílením viscerální pleury či minimální kolekcí pleurální tekutiny. UZ přístroj vykresluje pleurální linii s lokální nerovností (PL) a současně reverberační A-linie (A).

B – Současně vznikají podmínky pro mikroreverberaci mezi subpleurálně uloženým vzduchem a endothorakální fascií. Zachycený signál reverberuje mezi těmito dvěma rozhraními (žlutě) a pravidelně se i část signálu vrací zpět k sondě. Reverberace následuje po prvním echu z této hloubky (vykreslení pleurální linie), signál se pomalu utlumuje až zaniká. V případě shodné fáze s některou z A-linií jsou tyto A-linie silnější a převládají svou intenzitou nad ocáskem. Ocásek může v místě křížení tuto A-linii naopak ještě zvýraznit.

 

V případě, že vnikne UZ signál do tkáně či tekutiny o malém rozměru obklopené z velké části vzduchem (typicky zesílené interlobulární septum), může dojít k rezonanci v této struktuře. UZ energie do struktury vnikne, díky maximálním odrazům na rozhraní s okolním vzduchem nemůže uniknout a rozrezonuje tuto strukturu. Tato struktura svou rezonancí vyvolá pravidelné podélné mechanické vlnění propagující se hlavně zpět do směru, odkud do ní UZ signál připutoval. Tento rezonující signál je pak zachycen vysílajícím elementem a zobrazen. V laterálním směru je zobrazen jako malá čárka odpovídající laterálním rozměrům rezonující struktury. První odraz přijde s časovým zpožděním odpovídající lokalizaci této struktury. Díky vyvolané rezonanci je pak vysílán signál dopadající na vysílající element a ten zobrazen jako opakující se do hloubky propagující úzké horizontální linie. Díky divergenci UZ paprsku ve vzdáleném poli se zmenšuje laterální rozlišovací schopnost a s hloubkou jsou tyto linie v laterálním směru širší (hlavně v případě konvexní a fázové sondy). Celý zobrazený artefakt je takto sice složen z krátkých do hloubky se opakujících linií, z pohledu z dálky pak splývá do obrazu vertikální linie začínající v místě vzniku (rezonující struktuře) a táhnoucí se až na dolní okraj UZ obrazu. Tento artefakt je popisován jako ring-down artefakt (jako by v místě rezonance zvonil zvonek a jeho zvonění se propagovalo do hloubky), v literatuře pak nalezneme mnoho pojmů, které si vysvětlíme v dalších kapitolách (tzv. B-linie, komety, rakety, apod.). V plicním parenchymu slouží jako takovéto rezonující struktury právě oblasti rozšíření intersticia (tekutinou, buňkami či vazivem) obklopené vzduchem (nejčastěji ve vzdušných alveolech). Nacházejí na pak buď na povrchu plic zcela subpleurálně či hlouběji na rozhraní mezi nevzdušnou tkání (např. konsolidací) či tekutinou a hlouběji uloženou vzdušnou plicí. Pro správné zobrazení těchto rezonančních artefaktů je opět nutno fokusovat UZ paprsek do místa jejich vzniku.

 

 

Obr.: Princip vzniku ring-down artefaktu.

A – Subpleurálně se nachází lokalizované mikroskopické rozšíření plicního intersticia v jinak vzdušné plíci nacházející se okolo. Přístroj vykreslí pleurální a A-linie.

B – signál zachycený rozšířením intersticia subpleurálně vede k rezonanci této struktury (oranžově) , ta je současně jako mechanická energie vydávána zpět směrem k UZ sondě a jí opakovaně registrována. Rezonance je trvalejšího charakteru než reverberace, k útlumu nedochází tak progresivně, proto jsou vysílaná rezonanční echa registrována déle a propagují se až na okraj UZ obrazu. Protože pro vznik reverberačních artefaktů nejsou v tomto místě vytvořeny podmínky (energie není silně reflektována zpět k sondě, ale zachycena a přeměněna do rezonanci), přemazávají tyto ring-down artefakty při svém křížení veškeré reverberační artefakty v okolí (A-linie, ev. sub-A-linie) (detail zeleně).

 

V případě zániku vzdušnosti plíce (konsolidace), naplnění pleurální dutiny tekutinou či růstu tumoru pak funguje UZ zobrazení klasicky jako při zobrazení parenchymových orgánů či pohybového aparátu. Odražený signál je zpracován a dle doby od jeho vyslání vykreslen v příslušné hloubce jasem (echogenitou) dle intenzity navrácené energie. I zde se vyskytují artefakty, které jsou společné konvenčnímu UZ zobrazování (akustický stín, dorzální zesílení, edge artefakt, side-lobe artefakt a mnoho dalších). Podrobný popis lze nalézt v jiných publikacích (1).

 

Bezpečnost TUS

LUS obecně platí za velmi bezpečnou metodu bez významnějších rizik pro pacienta. Samozřejmě je třeba přistupovat k vyšetřování dle principů ALARA (as low as reasonably achievable), tedy skenovat pouze indikovaně, co nejkratší dobu a s použitím co nejmenších emitovaných energií. Pro LUS tedy platí maximální doporučené doby pro skenování při použití adekvátních mechanických a termických indexů. Mezní hodnoty pro konkrétní vyšetřovací UZ modality lze dohledat na webových stránkách ČSUM (https://www.csum.cz/wp-content/uploads/2019/11/INDEXY.pdf) či v odborných publikacích (2)(3).

Přesto vzbuzuje sonografie plicní tkáně určité otázky. Protože neskenujeme klasickou tkáňovou strukturu, ale tkáň s výraznými akustickými rozhraními a současně specifickou ,,křehkou,, vnitřní strukturou, objevují se práce věnující se rizikům specifickým právě pro LUS. Rizikem je vznik kavitací a termální poranění. Kavitace vznikají přímým mechanickým působením UZ energie a výši rizika jejich vzniku popisuje tzv. mechanický index (MI). MI je vyšší při použití nižších frekvencí UZ vlnění. U plic byla dokonce navržena i specifická metodika výpočtu MI určená přímo pro plicní tkáň(4). Termální postižení je vyšší při použití vyšších UZ frekvencí a riziko jeho vzniku popisuje tzv. termální index (TI). Termální indexy jsou specifické pro různé druhy tkáně (kost, tkáň), zatím bez specifických výpočtů pro plíce.

Dalším rizikem je možnost vyvolání subpleurální plicní hemorrhagie, která byla prokázána v laboratorních pokusech na myších(5). Na vzniku těchto hemorrhagií nemá vliv jen vlastní UZ energie, ale i stav plicního parenchymu, např. náplň kapilár se vzestupem jejich vulnerability při jejich distenzi (či lépe při vzestupu poměru náplně plicních kapilár ku stavu hydratace intersticia a alveolárního prostoru). Dokonce i použití některých sedativ (např. dexmedetomidin) oproti ostatním může predisponovat k tvorbě plicních hemorrhagií během LUS(6). O biologických rizicích při použití elastografie v plicní sonografii se věnujeme v kapitole č.18.

Celkově je tedy vhodné v LUS použití nižších MI (do 0.5-0.7, jistě pod 0.9) a minimalizovat čas expozice UZ energii.

 

Závěr

Základem plicní sonografie je zobrazení těchto rozhraní:

• Tkáň či tekutina/vzduch – vzniká reverberace, zrcadlový obraz, ,,ocásek,, (charakter artefaktu dle anatomických podmínek daných pro jeho vznik)
• Tkáň či tekutina/obklopená z velké části vzduchem (alveolární vzduch) – vzniká ring-down artefakt s vrcholem v místě struktury podmiňující vznik tohoto artefaktu (intersticium plic).
• Tkáň/Tkáň či Tkáň/Tekutina – zobrazení skutečných anatomických struktur (klasické anatomické zobrazení, jak jej známe ze sonografie parenchymových orgánů či MSK aparátu)

 

Plíce reaguje na své postižení relativně uniformně – zmnožením tekutiny, buněčného či jiného obsahu v intersticiu, v alveolárním prostoru a v pohrudniční dutině. Při různých patologických jednotkách pak nacházíme různé kombinace těchto reakcí plicní tkáně, jejich rozdílnou dynamiku při pozorování v reálném čase a rozdílnou charakteristiku prostorové distribuce postižení v plicích. Kombinací nálezů rozdílných artefaktů či skutečných anatomických obrazů a jejich dynamiky v reálném čase pak rozdělujeme nálezy do tzv. profilů (profiles, patterns), viz dále.

 

Nastavení UZ přístroje pro TUS

Pro vyšetření hrudní stěny, mediastina a nevzdušného obsahu pohrudniční dutiny (výpotku, plicní konsolidace atd.) platí stejné principy nastavení UZ přístroje jako v jiných aplikacích sonografie. Mimo echokardiografii nevyšetřujeme v B-mode rychle se pohybující struktury, proto není důležitá maximalizace zobrazovací frekvence – můžeme si dovolit použití více fokusů, širšího a hlubšího sektoru zobrazení, průměrování obrazu či kompaundního zobrazení. Cílem je vždy obraz, který zachycuje potřebnou oblast zájmu a umožňuje zobrazení i přilehlého okolí. Důležitá je správná fokusace na oblast(i) zájmu, správné nastavení akustického výdeje, gainu a hloubkové kompenzace tak, abychom získáním dostatečné axiální a laterální prostorové a současně kontrastní rozlišovací schopnosti za minimalizace transversální tloušťky zobrazení dosáhli maximálně kvalitního zobrazení. Výhodou může být použití harmonického zobrazení. Použití Dopplera se řídí obecnými zásadami stejně jako v jeho jiných aplikacích. Na podrobnosti opět odkazujeme na příslušnou literaturu(4).

Zvláštností je nastavení přístroje pro analýzu statických i dynamických artefaktů vyplývajících z přítomnosti vzduchu (ve vzdušné plíci či pohrudniční dutině při pneumothoraxu) – viz kapitoly 3 a 4, tedy základní nastavení pro analýzu artefaktů. Zde je důležitý správný zisk dat pro zobrazení bez jejich dalšího významného zpracování, tedy ,,syrový,, obraz získaný správně nastaveným přístrojem.

1. Pro vyšetření artefaktů vznikajících na silných akustických rozhraní (reverberace, ring-down, ,,ocásky,,, zrcadlové obrazy) je základním nastavením fokusace UZ paprsků na toto rozhraní. Častou chybou je např. fokusace až do hloubi Merlinova prostoru.

1. Pro analýzu dynamických artefaktů (lung sliding, lung puls) je zásadní dosažení maximální zobrazovací frekvence a minimalizace pre- a postprocesingových algoritmů upravujících ,,syrový,, obraz. Použijeme menší hloubku zobrazení (pro dynamiku na pleurální linie nepotřebujeme vidět do hloubi Merlinova prostoru) a využíváme pouze jeden správně umístěný fokus (viz výše). Dále vypínáme funkce jako průměrování obrazů, compoundní zobrazení, perzistence, vyhlazování rozhraní, redukce speklí apod.. Použití těchto funkcí může v přítomnosti slabé dynamiky výše uvedených jevů vést k jejich statickému zobrazení, a tedy mylné interpretaci (např. minimální sliding je interpretován jako jeho absence = pseudo-A‘-profil = diametrálně odlišný nález pro další interpretaci).

1. Použití základní (fundamentální) UZ frekvence (tedy vypnutí harmonického zobrazení) je udáváno jak důležité pro správné zobrazení reverberačních a ring-down artefaktů. Harmonické zobrazení může uvedené artefakty eliminovat a tím zneviditelnit (s konsekvencemi pro jejich zásadní roli v diagnostice různých fyziologických i patologických stavů). Někteří autoři však naopak udávají důležitost použití harmonického zobrazení pro detekci těchto artefaktů(5). Z našich zkušeností se kloníme k použití fundamentální frekvence.

1. Nomenklatura artefaktů vycházejících z vzdušného silného akustického rozhraní vychází z použití mikrokonvexní sondy pracující na relativně nízké UZ frekvenci (2-4 MHz). Pro analýzu těchto artefaktů tedy nepoužíváme maximální frekvenci UZ sondy, i když je rozhraní blízko povrchu těla (pleurální linie u hubených pacientů). Při použití lineárních sond si tedy vystačíme s UZ frekvencemi okolo 6-8 MHz, při použití (mikro)konvexních používáme ještě nižší frekvence. Pokud se však chceme zaměřit na tkáňovou strukturu v blízkosti sondy (a tedy zobrazenou anatomickým obrazem), použijeme zde k dosažení maximální rozlišovací schopnosti samozřejmě co nejvyšší UZ frekvenci.

1. Pracujeme s ovladačem gainu tak, abychom neměli obraz difuzně příliš echogenní. Základní nastavení by mělo zobrazovat pleurální linii a zevní kortikalis žeber echogenní, obsah Keyova prostoru mírně hypoechogenní a akustické stíny za žebry anechogenní. Pro analýzu dynamických jevů pleurální linie je někdy výhodnější nastavení zcela minimálního gainu (obraz téměř celý zčerná a jako poslední zůstane vidět pleurální linie se svou dynamikou).

1. Až v případě, že je plíce nebo obsah pohrudniční dutiny nevzdušný (výpotek, konsolidace), používáme nastavení zlepšující tkáňové rozlišení či pohled do hloubky tak, jako při vyšetření např. v echokardiografii či sonografii břicha. V případě analýzy povrchových tkáňových struktur pak využijeme i compaundní zobrazení a další pokročilé funkce vyhlazující obraz.

Tab.: Nastavení UZ přístroje pro TUS. MI = mechanical index.

 

UZ sondy

Výběr UZ sondy závisí na konkrétní aplikaci TUS, lokalizaci vyšetřované struktury a finančních možnostech uživatele. Pro vyšetření povrchových struktur hrudní stěny využijeme vysokofrekvenční sondy, u obézních pacientů však musíme občas sáhnout i po konvexní sondě pracující na nižší frekvenci. Pro vyšetření povrchových struktur se zcela nehodí fázová sonda. Pro pohled do IC prostoru na pleurální rozhraní nám poslouží všechny typy sond, největší limitace však bude mít opět fázová sonda, a to hlavně u hubených pacientů. Naopak pro pohled do hloubky hrudníku využíváme přednostně fázové a (mikro)konvexní sondy pracující na nízkých UZ frekvencích a tímto umožňující dobrou penetraci signálu do hloubky. Při vyšetření dorzálních oblastí u ležících pacientů upřednostňujeme menší sondy, kterými se dostaneme více dorzálně ,,zabořením,, se rukou držící sondu do matrace postele pacienta.

Tab.: Charakteristiky a použití různých druhů UZ sond v TUS.

 

Základní nomenklatura LUS byla vypracována prof. Lichtensteinem v pracích s použitím mikrokonvexní sondy pracující na nižších UZ frekvencích. Jednotlivé artefakty (hlavně vertikální) mají trochu jiný charakter při použití různých UZ sond a nastavení UZ přístroje. Detaily probereme v následujících kapitolách.

 

Reference

1. Burša F, Kocián M. Obecné základy ultrazvuku. In: Ultrasonografie v intenzivní a urgentní medicíně. Maxdorf Jessenius; 2021.
2. Doležal L, Kollmann C. EFFORTS OF ULTRASOUND IN MEDICINE.
3. Doležal L, Kollmann C. Patient – Ultrasound Interaction. Latest developments and efforts in medical ultrasound safety and bio-effects research. 2010.
4. Church CC, O’Brien WD. Evaluation of the Threshold for Lung Hemorrhage by Diagnostic Ultrasound and a Proposed New Safety Index. Ultrasound in Medicine and Biology. 2007 May 1;33(5):810–8.
5. Frizzell LA, Chen E, Lee C. Effects of pulsed ultrasound on the mouse neonate: Hind limb paralysis and lung hemorrhage. Ultrasound in Medicine and Biology. 1994 Jan 1;20(1):53–63.
6. Miller DL, Dong Z, Dou C, Raghavendran K. Does intravenous infusion influence diagnostic ultrasound-induced pulmonary capillary hemorrhage? Journal of Ultrasound in Medicine. 2018;37(8):2021–8.

 

Poslední aktualizace: 15.11.2021